Věřte, nevěřte, ale u nás v městě žije čertice, která si moc dobře rozumí s andělem. I když to mezi nimi občas pěkně jiskří, nemohou být bez sebe ani pár dní. To by asi peklo vyhaslo a nebeská brána spadla na zem.
U nás v Bylonebylově máme rádi příběhy a pohádky. A nejlepší na čtení je u nás Ovčí babička. Když čte, nakukuje jí přes rameno kdekdo a všichni poslouchají.
Jen andělka Petronela má pocit, že by Ovčí babička měla číst víc pohádek jen o ní. Je přece anděl.
Když jí čertice Uriáška přesvědčuje, že kdyby Ovčí babička nečetla i pohádky o čertech, tak by si jí lidé tolik nepovažovali, tváří se, že přece nic takového není možné.
Petronelka chce vzít Ovčí babičku k nebeské bráně, aby tam četla jen andělům. Ale to se nelíbí čertici.
A tak je čertice tahá zpátky na zem. Pohádky chtějí slyšet i její čertíci a ti do nebe nemohou. Takhle se tam pořád přetahují a nebere to konce.
Ale to už se naštvala i Ovčí babička. Vzpomněla si, jak zatočila s vlkem, a čertice i andělka honem couvají, že to tak vlastně nemyslely.
Ale Babička jim vyčinila, co se do nich vešlo. Jak si to představují, a co chudáci děti z městečka, kdo jim bude číst?
Radí Petronele, že andílci mohou sedět na střeše kostela.
A Uriášce zase, že čertíkům se bude dobře popelit v ohništi.
To zní jako plán! Navíc jim slíbila, že když se usmíří, tak bude každý večer číst pohádku o jiném obyvateli městečka, aby se nikdo necítil zapomenutý.
To je skvělý nápad! To se moc líbí Petronelce i Uriášce: Tak to my se tedy už nebudeme pošťuchovat … aspoň malou chvilku 😉
A zazvonil zvonec a povídání Ovčí babičky je pro dnešek konec.