Skládáme zážitky jako kamínky
A je tu poslední ráno, poslední rozcvička, poslední snídaně, poslední nástup … Rozdány jsou poslední dopisy z tajné pošty a poslední dorty za úklid ve srubech – který byl letos opravdu vzorný. I proto nám jde asi balení tak pěkně od ruky. A je sbaleno. Ještě krupicová kaše na cestu a hurá domů. Pro některé si přijíždí rodiče do tábora, ostatní se vydávají na vlak. Cesta ubíhá rychle, když se člověk dobře baví, že? Na nádraží nás pak čeká velké vítání i loučení. Ještě
Ráno jsme se probudili v pořádku na Zemi – autopilot nezklamal. Všechny posádky přistály na předem určeném místě a už k nám radostně běží celé osazenstvo řídícího střediska MIPT. Je jich ale nějak málo a přes ústa mají roušky… Sami začínáme cítit jak se zde špatně dýchá. Zásoby kyslíku klesly na kritickou hodnotu. Vedení nám ve stručnosti vysvětluje situaci. Zdravých lidí už je opravdu hrstka. Nakažení se sdružují v lesích a jsou agresivní. Není na co čekat. Naplňujeme aplikátory vakcínou a vyrážíme do epicentra nakažených.
Do rána všem posádkám vakcíny úspěšně dobublaly, takže máme chvilku času vydechnout a zahrát si pár pozemských her na Kernitě. Neodpočíváme ale zbytečně dlouho, protože víme, že situace na Zemi se zhoršuje každou hodinou. Jsme odhodláni se západem slunce nastartovat motory našich opravených kosmických lodí a vyrazit na zpáteční cestu. Radost nám trochu kazí fakt, že nevíme, jak získanou vakcínu úspěšně aplikovat, ale tento problém se nám snad podaří dořešit cestou. Ještě než definitivně opustíme přátelskou planetu, máme možnost navštívit místní tržiště a utratit zde své
Včerejší den byl úspěšný a přinesl nám velkou naději na návrat domů na Zem. Získali jsme recept na vakcínu a taky trochu nejasný nákres, jak vakcínu vyrobit. Část nákresu rituálu byla bohužel zničena a bylo potřebné ho rekonstruovat a doplnit o další vědecké informace. Zprávy ze Země jsou drsné, virus se šíří, už je na celé ½ planety. Jestli ji máme zachránit, musíme si pospíšit. Při podrobnějším průzkumu receptů jsme zjistili, že každá posádka dostala od poustevníka trochu jiné složení. Vypadá to, že vakcína proti nemoci Bokola se skládá ze 4 částí. Jsou
Ráno nás ze spacáků nevytahuje sluníčko, ale čerstvá vůně vánoček a koblih. Po chvíli to vypadá, že na tu vůni a hemžení je zvědavé i to slunko. V noci jsme přemýšleli, co vlastně znamenal ten „komiks“, který nám Kerniti promítali a co vlastně tak mohutně slavili. Dozvídáme se i několik dalších důležitých informací: Kerniti jsou fajn, ale přesídlit sem nemůžeme – je nás příliš mnoho. Musíme letět pryč, ale pomohou nám s doplněním paliva, takže můžeme pokračovat v cestě. S nemocí (u nás známou jako Bokola) se kdysi opravdu setkali – včerejší
Patrně jsme místní obyvatele – Kerniťany – zaujali, protože jsme našli další vzkaz. Je pravda, že použitý překladač není dokonalý, ale přes některé chybky a obrácené pořadí, mu bez problémů rozumíme: 854 .č naťinreK .itsontsalv i itsonpohcs ešav ilazákorp etsyba ,ůlokú kilokěn ětsec op ylivarpiřp sáv orp ys ems otorP .kat nej ilitsupv atsěm ohešan od sáv ems yba ,eřbod tsod emánzen ětšej záv ležuhoB .uvalso íšan an artíz emevz sáv otmýT .ot san olajuaZ .uorešířp s ylydarop send is
Dnes jsme si trochu přispali. Žádné další příšery se k tábořišti nepřiblížily. Pracujeme tedy na opravě lodí a pokoušíme se navázat spojení se Zemí. Vysíláme fotografie všech astronautů, aby řídící středisko případně vidělo, že jsme všichni živí a víceméně zdraví. Aktualizaci naší databáze kadetů jsme věnovali celé dopoledne. Včera jsme dostali od Kerniťanů návod, jak si poradit s příšerou: Příšeru v lesích hledej, otiskem dlaně ji udolej. Slabé místo má, bok si pohlídá. Ukolébavku o koních pěj, příšeře pěkné sny přej. Tiše se přiblížit smíš,
Ráno nás vzbudil řev, při kterém tuhla krev v žilách. I když jsme vyskákali z postelí rychleji než jindy, původce té spouště už jsme nezahlédli (a to jsme byli rádi). Po celém tábořišti však bylo spousta děsivých, obřích, bílých stop. Zdá se, že planeta je obydlená a z toho momentálně nemáme moc radost. Navíc se nad námi začínají stahovat těžké, černé mraky! Zřejmě i na Kernitě prší. Schovali jsme se tedy do provizorního přístřešku a při filmech vzpomínali na všechny blízké na Zemi.